BEYOND

THE

KNOWN:

Bikepacking

v

Turecku.

Pohoří

Taurus.

Letní měsíce jsou obvykle plné cestovních plánů a nápadů. Je vůbec čas na spontánní dobrodružství? Když mi Sami zavolal, stál jsem v supermarketu mezi rajčaty a banány. Když se ohlédnu zpět, byl to jeden z těch hovorů, které obohacují život.

Vzalo mě to daleko od all-inclusive hotelů a luxusních bufetů. Místo toho jsem se ponořil do kultury, která mi byla stále neznámá, komunikoval jsem s místními především rukama a nohama a zažil fascinaci bikepackingové výpravy se všemi jejími vrcholy a pády – jak topograficky, tak emocionálně.

Umění a kouzlo bikepackingu spočívá v nalezení rovnováhy mezi váhou a pohodlím. Po týdnu na kole si uvědomíte, jak málo opravdu potřebujete k životu. Musíte se bezpodmínečně spolehnout na vše, co máte s sebou – dokonce i na své spolucestující a společníky.

Když jsem odpověděl na Samiho hovor rozhodným „Ano, jdu do toho“, nikoho ve skupině jsem neznal. Poznal bych je až na začátku výletu v Turecku.

Možná znáte tu magii ve skupinách: V prvních hodinách jste stále rezervovaní. Ale čím více kilometrů spolu šlapete, tím více se sbližujete. Sdílíte nejen fyzickou námahu, ale i emoce. Každý hraje svou roli v úspěchu skupiny, ať už prostřednictvím motivace nebo jednoduše úsměvem v obtížném okamžiku. Rychle se sbližujete, bez ohledu na to, jak odlišné jsou vaše zázemí nebo příběhy. Stali jsme se jednotkou ve velmi krátkém čase. Dodnes tato cesta vytvořila mezi námi všemi úzké pouto.

Naše trasa pokryla celkem 327,9 kilometrů a 7 204 metrů nadmořské výšky. Chtěli jsme ji dokončit za pět dní. Zavedla nás do srdce majestátních pohoří Taurus a národního parku Köprülü – krajiny tak podivné a fascinující, že se občas cítila jako cestování na Měsíci. Drsné vrcholy a hluboké údolí nabídly kulisu, kterou jsem v Evropě nikdy předtím nezažil. Všechno bylo tak nedotčené.

První den na kole podél kaňonu byl už malebný: křišťálově čistá voda, tyrkysově zbarvené řeky vinoucí se mezi strmými skalními stěnami a strmé horské výstupy, které nám braly dech – a to nejen kvůli našemu těžkému zavazadlu. Naše cyklistické tašky byly naplněny opravnou sadou, kempingovým vybavením, lehkým péřovým spacákem, karimatkou, stanem a osobními věcmi. Balíček karet na večery u táboráku a kapesní nůž byly také nezbytné. Koneckonců, nemohl jsem opravdu odhadnout, jaká divoká zvířata nás údajně čekají ve vnitrozemí Antalye...

Druhý den naší trasy jsme se vydali do Derebucaku. Cesta malebnou krajinou byla vyčerpávající, ale vyhlídka na náš první tábor nás motivovala. Po večeři z jednoho hrnce a noci pod hvězdami jsme další ráno pokračovali v cestě směrem k historické vesnici Sarihacilar na legendární Hedvábné stezce. Osmanská architektura a domy s knoflíky nás vrátily v čase. Mnoho z nich bylo zničeno a neobyvatelné, ale pohostinnost byla vynikající. Starší žena nás spontánně pozvala na ochutnávku tahini ve své malé továrně. Právě tato vůně pražených sezamových semínek nás doprovázela znovu a znovu během prvních dnů na kole. Kdykoli jsme mohli, poslouchali jsme příběhy místních – alespoň když jsme našli způsob, jak se dorozumět.

Čtvrtý den jsme pokračovali v cestě do Gündoğmuş. Očekávání moře rostlo s každým kilometrem, který jsme ujeli. Koneckonců, poslední den bychom dorazili na pobřeží u Manavgatu. Myšlenka na osvěžující koupel v chladné vodě, která by smyla prach z naší cesty z naší kůže, nám dodávala křídla. Ale tento cyklistický projekt měl pro mě skončit jinak.

Byli jsme opět uprostřed ničeho a byli jsme na kole asi hodinu, když jsem se najednou cítil jako srna v reflektorech – okamžik, kdy si během několika sekund uvědomíte, že je příliš pozdě na vyhýbání se. Další okamžik jsem se čelně srazil s autem, které se objevilo za zatáčkou. Denisa to zvládla dopředu, ale řidič musel být překvapen, když zde v této pustině viděl cyklisty, protože mírně změnil směr a náhle zamířil ke mně. Další okamžik jsem znovu otevřel oči a ležel jsem s hlavou v čelním skle. Čas se zdál stát. Helma absorbovala sílu nárazu a zatímco všichni kolem mě se úzkostlivě snažili mě osvobodit od střepů, měl jsem tento zvláštní pocit bezpečí. Necítil jsem žádnou bolest a nevšiml jsem si střepu v krku ani ran v té době. Nebylo to opravdu tak špatné, že?

Do nemocnice jsem dorazil, aniž by mě zpočátku někdo opravdu chápal. V sanitce se se mnou záchranář snažil přátelsky konverzovat přes Google Translator. Později mi lékař beze slov řekl, jak blízko to celé bylo. Střep, který mi propíchl krk, minul životně důležitou tepnu jen o 1-2 centimetry.

Měl jsem při této nehodě více štěstí než rozumu. Následující ráno se dívky znovu vydaly na cestu a pokračovaly samy. Moje vděčnost za to, že jsem vyvázl tak lehce, ustoupila jinému pocitu: neúplnosti. Nějak jsem byl smutný. Byla to moje první sportovní výzva, kterou jsem nedokázal dokončit. Samozřejmě, neúspěchy jsou součástí sportu. Rostete s horami a selháváte na nich – logicky. Ale po všech závodech na kole, túrách a kilometrech, které jsem letos už nasbíral, kdo by si pomyslel, že mě turecké hory naučí tuto důležitou lekci tak tvrdým způsobem?
Nemáte kontrolu nad svým osudem...

A přesto mě až do konce provázela myšlenka, že jsem je trochu zklamal.

Během tak krátké doby jsme se neuvěřitelně sblížili. Každý měl svou roli v týmu. Bylo jasné, že nechci zmeškat ani minutu s nimi, zvláště ne konec. O to více mě potěšilo, že jsem je všechny znovu viděl na pláži – našem cíli. Na tomto dobrodružství jsem se určitě hodně naučil, ale ještě cennější bylo uvědomění, jak rychle se z cizinců mohou stát opravdoví přátelé. Určitě to nebylo naposledy, co jsme spolu jezdili na kole. Další dobrodružství je určitě jen návštěva supermarketu daleko.